O dětech

Neřešte blbosti

S dětským psychiatrem a psychoterapeutem Peterem Pöthe  jsme si povídali o nejistých rodičích, dětském trápení a o strachu. Přesto bylo povídaní příjemné a věřím, že od něj utrápení rodiče odcházejí s nadějí a uklidněním.

Připravila: Denisa Mannová

Je pravdou, že žijeme v době kultu dítěte?

Já si myslím, že děti jsou málokdy vnímány jako autonomní bytosti. Kult dítěte je spíše kultem rodiče. Souvisí to s narcismem, s potřebou se nějak zhmotnit, být dokonalý rodič. Vybíráme dětem perfektní jídlo, perfektní oblečení, studujeme časopisy a všemožnou literaturu, abychom dokonale zvládli péči o děti. Hodně mi vadí, když už to není o dětech. Někteří rodiče berou své dítě jako prodloužení sama sebe. Dítě si takzvaně designují. vše je do puntíku připravené a plánované  včetně početí. Mají jedno, maximálně dvě děti , které jsou pak jakousi narcistickou investicí, která je ukázkou hodnoty rodiny. Dítě pak má super moderní kočárek, nejmodernější hračky, ale to nemá vůbec nic společného s tím, co takové dítě potřebuje. Ona i ta „luxusní“ péče je mnohdy horší, protože nenechá dítěti dost místa pro tvořivost, přemýšlení, exploraci, pro práci nebo například pro zvládání nějaké frustrace.

Dítě takových rodičů také musí investici nějak vrátit. Takže musí být dostatečně šikovné, krásné a dokonale zdravé. To je samozřejmě pro děti zátěž. A což teprve pro děti, které se narodí s určitým handicapem. Často se setkávám s tím, že takové děti jsou pak vnímány jako méně hodnotné než jejich sourozenci. Dítě se zkrátka „musí povést“.

Přijmout, že mé dítě je jiné, než jsme si představovali, je ale asi velice těžké pro každého.

Často si rodiče ani nevšimnou, že dítě je jiné a berou ho pořád takové, jaké ho chtěli mít. Žena si na chvíli odloží kariéru a chce být dobrou matkou. Ne dobrou, dokonalou. A to je její program na příštích patnáct let.  A nedej bůh, pokud se to nevyvede – dítě má například poruchu učení. Někdy se stává, že se z takového dítěte stává takové hodňoučké, miloučké, dítě, které nezlobí a je strašně chytré. Ale ve skutečnosti takové dítě není v kontaktu s tím, jaké doopravdy je.

Podle mě je například veliká chyba dát tříleté dítě do anglické školky, kde se nedorozumí. To může být první zakopnutí. Co tam dítě prožívá: „Bojím se!“, „Já se nedovedu domluvit se svými vrstevníky.“ Proč? Aby moje dítě umělo o tři roky dříve anglicky? Neposílejme dítě do nějakého umělého prostředí. Oni tam třeba neuspějí. Zejména ve věku nástupu na druhý stupeň nebo při přestupu na gymnázium se děti dost často hroutí, zejména chlapci, protože jsou nezralejší než dívky.

Jak poznat, že chování dítěte není jen nějakým jeho vrtochem, vývojovým obdobím, ale že má vážnější problém, který vyžaduje zásah odborníka?

Nejsnáze se to pozná tak, že je dítě delší dobu smutné. Indikátorem psychického zdraví dítěte je schopnost si hrát. Dítě, které si nedokáže samo hrát anebo trvá na nějakých strukturovaných hrách, kde nemusí samo tvořit a nepotřebuje používat fantazii, je buď úzkostné, anebo závislé na tom, aby s ním někdo něco dělal.

Při úvodním setkání vždy pozoruji rodiče spolu s jejich dětmi. Řeknu mamince, aby si s dítětem hrála stejně jako doma. Holčička si vybere nějakou hračku, začne tvořit a na chvíli se děj zastaví. A  maminka okamžitě začne: „tak tohle by třeba mohlo být takto…“ Hned do té hry vstupuje a dítě se rovnou vzdá své fantazie. Přestane si věřit. Jiný tatínek zase čtyřletému chlapečkovi rozhazoval karty a namísto, aby si spolu spontánně hráli, tak tatínek začal ukazovat na karty a ptát se synka, jak se to řekne anglicky. Takové situace berou dítěti spontaneitu a  štěstí.

Za problém považuji, když se dítě bojí být samo. Křičí nebo pláče ze spaní. Začne se znovu počůrávat. To jsou příznaky, že dítě není v pohodě. Nemusíme se však bát, závažné potíže nejsou až tak časté. Pokud dítěti necháme volnost být samo sebou, nestává se to. Rozhodně bychom na ně neměli už dopředu koukat s nějakým strachem. Jakmile maminka nebo tatínek komentují, že dítěti něco je, už to ho velmi ovlivňuje. Zaměří na to pak svou pozornost a není uvolněné. Dobře je to vidět na dýchání – úzkostné maminky mívají děti s astmatem a různými alergiemi. Kolem toho se soustředí tolik pozornosti, že dítě pak nemůže volně dýchat. Už je dopředu úzkostné a dýchá se mu hůře. Je to horší, než kdyby se zkrátka rozkašlalo a pak ho to samo přešlo.

Zdá se mi, že dříve ženy pečující o malé děti nebyly tolik odříznuté od okolí – žily ve vícegeneračních domech, prarodiče bývali blíž. Nejsou právě proto maminky úzkostnější?

Máte pravdu, ale ony se maminky ve svých názorech také často podporují. Když jeden chlapeček na pískovišti nehází písek po dětech jako ti ostatní – což je mimochodem zcela přirozené – tak maminky mají pocit, že jsou špatné, že se jejich dítě nechová jako ten hodný chlapeček. Existuje nějaký falešný model toho, jak by se to dítě mělo v určitém věku chovat, jak by mělo vypadat. A to je špatně. Každé dítě je jiné. Jedno dítě začne mluvit v roce, jiné až ve třech letech a není za tím potřeba hledat nějakou poruchu. Pokud si však matka úzkostně odvozuje svůj úspěch od toho, jak vypadá dítě sousedky nebo jak o něm někde čte, pak je nešťastná.

A jaké jsou tedy podle Vás ty největší rodičovské chyby? Co by děti, pokud by to uměly zformulovat, nejčastěji vyčetly svým rodičům?

Já myslím, že by nám vyčetli, že nejsme dost šťastní. Pořád řešíme blbosti. V kolik se půjde spát, co bude zítra, jakou známku dítě dostane, kam pojedeme na dovolenou, zkrátka pořád máme nějaké starosti, které nás akorát zatěžují, a nejsme dětem k dispozici jen tak – veselí, spontánní. Aspoň párkrát za týden bychom to měli zkusit.

Dítěti nejvíc vadí, když je rodič nešťastný. Děti musí cítit, že z nich máme radost, že se těšíme z života s nimi bez ohledu na to, jestli budeme večeřet těstoviny, nebo párek – to přece nejsou důležité věci. Ne tolik důležité jako to, abychom zažívali radost se svým dítětem a těšili se z jeho nápadů.

Žena se plně položí do role matky, ale a na roli manželky či partnerky už nemá tolik energie. Je toto problém dnešních vztahů?

Velkým problémem je, že dnešní otcové vlastně nevědí, co je to být otcem. Jsou spíše jakousi verzí mámy a snaží se jí v její péči dohnat. Přijmou, že výchova má být o ochraně, bezpečí a o zdraví. To je ale nesmysl. Každé dítě, aby rostlo, musí vidět nějaký ideál, mít ho před sebou.  Ideálem rodiče nemůže být „aby tě nepřejelo auto“. Co je to za ideál, „abys nedostal chřipku“? V tomto se rodiče dost často vzájemně podporují. Tátové se obávají, že nejsou úplně šikovní, a maminky vlastně ani neví, jak ty otce použít. Matky pak vytvoří s dítětem symbiotický vztah, který je sice naprosto v pořádku na začátku života, ale po druhém roce dítěte by už z té diády matka – dítě měla být triáda s otcem. Když se tak nestane, samozřejmě se zhorší i vztah rodičů, protože otec bude žárlit na svého potomka a syn bude mít pocit, že vlastně otce ani nepotřebuje, protože jednu mámu už přece má.

Rodiče také dost často spolu přestanou žít partnersky. Znám případ, kdy maminka spí s osmiletým synem v posteli. Když jsem jí řekl, že to není v pořádku, že by měla být v posteli se svým manželem a že je nesmírně důležité, aby syn znal pozici manžela, tak se mě zeptala „A proč? Můj otec nebýval vůbec doma a podívejte se, jsem normální.“ Na tomto příkladu je vidět, jak nás ovlivňuje, jaké to bylo u nás doma za našeho dětství. Dnes má děti generace, která možná nezažila ten správný partnerský vztah svých rodičů, otcové tam často nebyli a mámy vládly. A dnešní ženy se snaží být ještě dokonalejší než jejich matky. Ví, že tatínek je důležitý, ale vlastně neví k čemu (smích).

Takže radíte, aby byl tatínek víc tatínkem?

Ano. Aby si s dítětem nehrál pořád pod dohledem mámy. Podle ní vždycky pojede s dítětem moc rychle na kole. Pro dítě je vždy výhodnější mít dva rodiče, a to hlavně tehdy, když jsou jiní. K čemu mít dva stejné rodiče? Dítě potřebuje mít různé modely – s tátou to mám takhle, s mámou zase takhle, můžu si to srovnat a můžu se tím pádem od matky separovat. Můžu porovnávat. Pokud jsem jenom s mámou, tak se na to nemůžu podívat zvenčí, pořád jsem závislý na tom, co máma říká a jak to dělá máma. Proto je tak důležitá třetí osoba. A dokonce ani nevadí, pokud je stejného pohlaví, ale zkrátka ať je jiná.

Stesky rozvedených žen, že u tatínka platí úplně jiné zvyky, tedy nejsou na místě?

Přesně tak. Ideální je, když rodiče fungují jako pár. Ale pokud už nežijí spolu, tak je optimální, když žijí v nových partnerstvích. Zvlášť maminky si často své citové potřeby uspokojují dítětem. To není šťastné. Maminky se mě často ptají, jak si ale mají hledat partnera, když se starají o děti. Odpovídám jim, že je důležité, aby ho měly v hlavě. Aby dítě vědělo, že maminka má místo ještě pro někoho jiného a že to místo není zaplněno. Je v pořádku, když nechá hlídat večer dítě a jde za někým, koho má ráda. Je to pro dítě sice složité, ale zároveň uvolňující, protože ví, že za maminku nemusí cítit zodpovědnost. Stejně tak u otců – například v situaci, kdy se rodiče rozvedli a dítě otce vnímá jako toho, kdo maminku opustil, je pro dítě důležité, aby byl otec takzvaně zhodnocen.  Když nebyl zhodnocen v původním vztahu s maminkou, je potřeba, aby se tak stalo v rámci nějakého jiného vztahu. Aby děti viděly, že si tatínka někdo váží, že ho má někdo rád. Samozřejmě se na to musí pomalu, postupně a opatrně.

Je manželství a celoživotní svazek přežitek? Rostou podle vás naše děti do doby, kdy bude běžnější zcela jiný typ soužití?

Nemyslím si, že manželství je přežitek, nepřežije se asi nikdy, ale možná už trochu ztratilo svůj obsah. Lidé dnes na sebe nejsou tolik odkázaní. Vztahy jsou uvolněnější, nejsou tak pevné. Myslím si, že je to ale pro děti těžší. I když rodiče netvoří svazek, dítě je i tak vnímá pohromadě. Takže jejich rozvod je pro dítě vždy ztráta. Dítě ztrácí iluzi. To, že jsme rodina. Pak je důležité, aby se tato ztráta pro dítě nastala celoživotním kamenem úrazu. Jestliže je maminka nešťastná, že manžel odešel za nějakou jinou ženou, pak je velice důležité, aby se přes tu bolest přenesla a začala žít svůj samostatný život. Pokud se tak nestane, děti se pak také zaklíní v pocitu křivdy.

Je nesmírně důležité, aby spolu rodiče i po rozvodu komunikovali. Nejhůře rozvody odnášejí takové děti, které zažívají nenávist rodičů, takové děti jsou nejohroženější. Vzájemná nenávist rodičů totiž dítěti brání, aby je mohlo mít oba stejně rádo. Aby mohlo v té své hlavičce držet oba dva pohromadě.

Myslíte si, že jsou české či slovenské matky stále nakloněné trestající výchově?

Já vždy vidím nebezpečí jak v té absolutistické, tak i v té liberální výchově. Ta totiž může někdy dojít až k zanedbání. Děti mohou mít pocit, že na nich nezáleží. A zase naopak z té přísné výchovy se může vytratit láska. Oba přístupy, vyhnané do extrému, jsou špatné.

Dost často rodiče, zejména ti mladší, mají tendence tří-, čtyřletým dětem vše vysvětlovat. Diskutují s nimi, proč si mají umýt zuby. Děti jsou ale často chytřejší než my a celkem snadno si za pár let najdou argumenty, které my nemůžeme přebít. A potom pochopitelně ztrácíme autoritu a ze zoufalství pak vyhrožujeme třeba fackou. Jsou věci, které děti  už z definice musí dělat, protože to rodiče řeknou. Bez vysvětlování. Je to naprosto v pořádku, implikuje se tak rodičovská autorita. Dítě tomu nemusí (a ani nemůže) rozumět. V momentě, kdy se se mnou začne dítě hádat o základní věci, já mu nepomůžu tím, že ho přesvědčím nebo dokonce odměním za to, že dělá úplně normální věc.  Děti pak často přerostou své rodiče a jsou velmi úzkostné. Začnou se bát, že jsou ti rodiče tak hloupí, že je třeba ani neochrání. Proto je správné vést dítě k tomu, že to prostě takto je. Nebudeme tolerovat, že to chceš dělat jinak. Je to v podstatě tak jednoduché a dítě to hned pochopí. Pak jsou samozřejmě věci, o kterých s dětmi můžeme diskutovat. Plánovat s nimi třeba dovolenou, ale v těch hlavních věcech bychom to měli rozhodovat my.

Zmínil jste úzkost. Strach z nové situace ve světě rodiče určitě přenáší, ať už vědomě, či nevědomě, na své děti. Co s tím?

Já si myslím, že všechny generace čelily nějakým nejistotám. Jenom posledních 70 nebo 50 let máme mír a nemáme existenční starosti. To je ale něco, co bylo v historii vždycky přechodné a my někde v genetice určitou připravenost na ohrožení máme. Není to nic nového, něco, na co by náš mozek nebyl přizpůsoben. Já bych se toho tedy nebál. Vždycky je důležité, aby to nepřerostlo v paniku a bezmoc. Aby rodič před dětmi nevystupoval jako někdo, kdo se opravdu bojí, a dítě ho musí utěšovat. Děti samozřejmě vnímají, co se ve světě děje, a mohou vidět, že i rodiče mají obavy, ale je potřeba je spolu sdílet a vědět, že to spolu zvládneme. Děti často přemýšlejí o různých katastrofách a když to pak řeknou rodičům, ti je odbydou „ale prosím tě, to je blbost, nic takového nehrozí“. Dítě už pak rodičům své obavy víckrát neřekne, protože si bude připadat hloupě. Ale bude o tom neustále přemýšlet. Na otázku „mami, co se to dnes stalo?“ nestačí mávnout rukou, že je to daleko. Je lepší vzít mapu, „podívej se, tady je Francie, tady jsme my, tady se to děje častěji, tady se ještě nic nestalo…“ „A co když se stane?“ „No, když se stane, s tatínkem uděláme vše pro to, abys byl v bezpečí.“ Dítě se tak na nějakou dobu zklidní. Protože ale roste, neznamená to, že se třeba za půl roku nebude bát něčeho nového. Vnímá věci v jiných souvislostech, má nové informace a potřebuje vše znovu nějak naformulovat.

Máme my jako rodiče témata sami otevírat, nebo máme čekat, až s nimi dítě přijde samo?

Já myslím, že i otevírat. Když dítě uvidí, že se tématu nebojíme, sice nám k tomu třeba samo nic neřekne, protože se tím nebude aktuálně zabývat, bude zaujato nějakou hrou, ale když ho to napadne a bude mu úzko, tak už bude vědět, že s námi může mluvit. Když koukáte na zprávy, bavíte se o nich s manželem a dítě si vedle vás hraje, velmi citlivě vnímá vaši náladu a poslouchá. Děti nežijí v izolaci, tedy pokud nejsou jenom doma a nemají domácí vyučování, se kterým já rozhodně nesouhlasím.

Proč?

Protože to děti vede k izolaci. Vyučovat mohou i psychopatičtí rodiče, kteří své dítě vychovávají ke svému obrazu a ke svému vidění světa, který může být jednak zvláštní, ale, co je důležité, že je jediný. Dítě si pak nemá s čím tento názor srovnat.

Problémy dítěte jsou určitě pro rodinu velikou psychickou zátěží. Nedostává se pak rodina do začarovaného kruhu, kdy se dítě trápí kvůli rodinným potížím, ale zároveň je svým chováním ještě prohlubuje?

Problém dítěte vždy postihuje celou rodinu. Je to závažná věc, protože se podepisuje na funkci celé rodiny. Na sourozencích, kteří na jednu stranu žárlí, závidí péči, ale na druhou stranu mají o toho sourozence strach, takže procházejí určitými emočními věcmi, které by měli s rodiči sdílet. Atmosféra by byla ideální, kdyby se dalo o věcech volně mluvit. Cokoliv dítě řekne nebo dá najevo, tak se to neodsoudí a nevynadá se mu. To je ohromně důležité, neříkat mu, že není namístě, aby takto mluvil. Vždy to má nějaký důvod. Je pak dobré pak přijít na konzultaci k dětskému psychologovi či psychoterapeutovi, který by třeba upozornil na to, že se při problému jednoho dítěte začne jakoby zhoršovat i další dítě. A že tomu je naopak potřeba dát více pozornosti.

Je pak na místě rodinná terapie?

Rodinná terapie přímo ne, protože to je zase zatažení dětí do nějakého problému. Ale rodiče to mohou vyřešit tak, že si promluví s terapeutem a pochopí, co se v mysli jejich dítěte nebo dětí děje. Například v rodině s autistickým dítětem se jeden rodič se zpravidla věnuje tomuto dítěti na plný úvazek, jezdí s ním na terapie, do speciální škol, učí se s ním a podobně.   Sourozenci začnou pak soutěžit o pozornost, protože se cítí v porovnání s nemocným dítětem zanedbaní. Pomůže, když si rodiče podělí role. Tatínek může zdravému dítěti hezky vykompenzovat, že se mu maminka teď nemůže tolik věnovat.

Znám lékařku – porodníka, která si sama úspěšně provedla Hamiltonův hmat, aby dříve porodila. Zubař si asi zub sám nevyvrtá. Co psychiatr a psychoterapeut, dokáže sám sobě pomoci v těžkých chvílích?

Asi tak jako jiní. Člověk musí být člověkem a nesmí být umělý ani s klienty. Takže já nejsem v práci za někoho jiného. V terapii s klienty se chovám stejně jako já sám doma. Samozřejmě jako terapeut dělám jiné věci, než když jsem s kamarádem. I terapeut může být velice často ztracen. Můžu se úplně stejně rozčilovat se svým dítětem jako kdokoliv jiný. Proto, že jsem terapeutem, nejsem lepším rodičem. Ale výhodou je, že jako dětský terapeut si to pak můžu zpětně lépe vysvětlit. Proč se dítě chovalo tak, jak chovalo. Člověk má vždycky více možností, ale v danou chvíli je mi to jedno. V tu chvíli člověk nepřemýšlí a reaguje impulzivně.

———————————————————————————————————————————————————————————-

MUDr. Peter Pöthe začal studovat všeobecné lékařství na Univerzitě P. J. Šafárika v Košicích. Studium  dokončil na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval několik odborných stáží na prestižních univerzitách, kde se věnoval studiu obecné a dětské psychiatrie. Na Harvardově univerzitě se zabýval problematikou sexuálně zneužívaných a týraných dětí.  Mimo diagnostické a terapeutické práce s dětmi, dospívajícími a jejich rodinami přednáší a vyučuje, věnuje se výzkumné činnosti a podílí se na tvorbě zákonů na ochranu dětí. Je spolupracovníkem evropské pobočky Světové zdravotnické organizace pro oblast ochranu dětí. Je autorem řady odborných publikací a článků. Peter Pöthe má dvě děti. Manželka Martina Pöthe byla taktéž úspěšnou psychoterapeutkou a psycholožkou. V loňském roce Peter Pöthe ovdověl.