V době, kdy se dítě ještě nestaví, plní botičky, tedy ty různě pletené "capáčky" pouze úlohu ochrannou. V okamžiku, kdy se dítě začíná stavět, musí - byť třeba měkčí bota - plnit svůj základní úkol: udržet při zatížení kolmé postavení paty k podložce. Musí tedy mít ä pevný opatek a nizoučký podpatek. Šněrování musí sahat nad kotníčky.
Není ovšem možné opominout ani období prvního postavení. Je důležité, aby dítě při lezení nevytáčelo při odrážení chodidla ani příliš navnitř, ale především ne zevně. Nejsou tedy již v době lezení botičky na škodu. Zabráníme tak možné změně osy patní kosti a vyvrácení chodidla, zvláště když se dítě staví později, než je obvyklé.
S prvním postavením v postýlce a pak stykem s rovnými terény bytu začíná proces celoživotního vývoje nohy s možnými chybami a následky pro celý život. Musíme věnovat pozornost správné hygieně, stříhání nehtů, zatěžování i cvičení končetin a správnému obouvání. Jde o výběr obuvi co do materiálu (pevnost, ohebnost, prodyšnost) a tvaru obuvi.
Zásadně - zvláště zpočátku - zajišťujeme nohy správně tvarovanými botami nad kotníky. Situace je dnes o to horší, že značná část naší populace má tzv. syndrom chabosti tkání vzniklých ze středního zárodečného listu (laxitas mesenchymi) s volnějšími vazy, čímž je u nás deformování zvláště chodidel vzhledem k uvolnění všech kloubů častější a časnější. Teprve po rozvoji svalstva, kdy se dítě správně vyvíjí, je možno přejít na polobotky nebo sandály. Toto rozhodnutí je vysoce individuální. Platí to nejen pro obuv venkovní, ale i domácí, kterou nesmíme podceňovat zvláště vzhledem k času, který dítě doma nebo v kolektivních zařízeních tráví.
Dítě se musí doma přezouvat - pro udržení správného mikroklimatu nohy je změna potřebná. Doufám, že je nenávratně pryč doba měkkých domácích bačkor s přezkami či cviček bez řádné podešve. Měkké hřejivé bačkůrky by měly být jen prostředkem pro zahřátí.
Rozmohla se však - jak vidím ve svém blízkém okolí nebo slyším od svých pacientů - věc pro mne jako ortopeda naprosto nepochopitelná - děti chodí doma bosé nebo v ponožkách, protože chodit bos je prý zdravé. Ano, chodit bos je zdravé, ale v přírodním terénu, po trávě, písku, oblázcích či strništích, pokud to někdo snese, nikoli doma po plochých podlahách byť vystlaných kobercem!
Doma patří na nohy obuv, která splňuje všechna výše uvedená kritéria. Nesmí jít o obuv starou, sešlapanou či deformovanou. U vadně se rozvíjející nohy musí být domácí obuv prakticky podobná té venkovní, i když může být lehčí a prodyšnější. Správně se rozvíjející noha může užívat různé domácí sandály s různými i mírně dráždivými stélkami či příčným páskem, podporujícím "úchopovou" funkci chodidla. Sportovní obuv nepatří do domácnosti ani na celodenní nošení, a to především ne u dětí.
Pro děti zvláště v prvních letech života a ve školním věku do 10 let bychom bez výjimky měli kupovat klasickou správně stavěnou obuv podle výše uvedených zásad. Musíme si uvědomit, že obuv je vyráběna regionálně (někde mezinárodně, u nás celostátně) na tzv. kopyta, což jsou zprůměrované velikosti a tvary nohou z populace příslušného regionu. Děje se tak i u nás. V Německu byla vyráběna dětská obuv nejen v různých délkách, ale i šířkách. Rozhodně i při evropských rozdílech neodpovídá především noha evropská nohám obyvatel Asie a není tedy radno kupovat lacinou, bůhví odkud dováženou obuv u stánkařů. Neodpovídá totiž ani kvalitou materiálu (většinou se všem potí nohy, podešve jsou neohebné), ani typem chodidla, ani svým provedením požadavkům a stavbě nohy našich dětí, a samozřejmě ani dospělých. Pohodlnost této obuvi je zdánlivá. Ze své ortopedické praxe vím, kolik přibývá obtíží a bolestí malíkové hrany chodidla, bolestí v oblasti paty, bolestí v nášlapových zónách při technických chybách provedení a nesprávném stavu stélky.
naše děťátko | 6.3.2009